V rámci českého právního řáduj existuje podílové spoluvlastnictví a vlastnictví bezpodílové. To druhé se vyskytuje především u manželů, kdy je každý ze spoluvlastníků vlastníkem celé věci. Podílové vlastnictví však znamená, že vlastníci mají na jedné nemovitosti každý svůj podíl.
Podle občanského zákoníku musí spoluvlastníci ale s nemovitostí nakládat jako s celkem. Všichni však mají zároveň právo k celé nemovitosti, ale zároveň je omezují práva ostatních. Nemají v nemovitosti ani „svůj“ byt. Pouze užívají bytovou jednotku na základě dohody s ostatními spoluvlastníky. Přitom někteří spoluvlastníci v domě třeba bydlet chtějí, někteří ne. A už i taková dohoda, zda bude spoluvlastník užívat některý z bytů a za jaké náklady, znamená často spoustu dohadování.
Přitom základem podílového spoluvlastnictví je, že se vlastníci musí shodnout, jak s nemovitostí nakládat. Zda ji pronajímat a komu, zda některý ze spoluvlastníků bude využívat některý z bytů či nebytové prostory, co se kdy bude opravovat, kdo bude řešit administrativní a ekonomické záležitosti spojené se správou nemovitosti, kdo ji bude uklízet, kdo bude připravovat podklady pro daňové přiznání, a mnoho dalšího.
Samozřejmě, všichni spoluvlastníci mají také právo na zisk z nemovitosti. Ale i to bývá často kamenem úrazu, a také proto často spoluvlastníci končí u soudu, kde žádají rozdělení nebo jiné vypořádání nemovitosti.
Pokud totiž mezi spoluvlastníky nedojde k dohodě, spoluvlastnictví může na návrh některého spoluvlastníka zrušit soud. Při rozhodování soud ale nemusí rozhodnout dle toho, co spoluvlastník navrhl. Podle občanského zákoníku jsou tři možnosti, jak spoluvlastnictví zrušit.
V první řadě je to reálné rozdělení věci, druhou možností je přikázání věci jednomu nebo více spoluvlastníkům za náhradu, a poslední alternativou je prodej věci a rozdělení výtěžku mezi spoluvlastníky.
Reálné rozdělení znamená buď dům rozdělit na dva samostatné objekty, nebo jej rozdělit na jednotky s tím, že spoluvlastnictví se pak bude vztahovat na společné prostory, případně nebytové prostory, jako je to například v SVJ.
Málokdy lze rozdělit bytový dům na dva samostatné objekty. To musí být umožněno stavebními předpisy, a musí jít o vertikální dělení, kdy by tedy vznikly dvě nové nemovitosti. Pokud by se takové řešení našlo, bylo by finančně velmi náročné. Proto soud většinou uplatňuje rozdělení na jednotky. Výhodou takového rozdělení je větší autonomie jednotlivých vlastníků.
Ti totiž budou mít bytové jednotky ve svém vlastnictví a spoluvlastnit budou nebytové a společné prostory. Mají tedy následně možnost užívat bytovou jednotku (nebo více bytových jednotek) výlučně pro sebe a svou rodinu, mohou v nich nabízet krátkodobé pronájmy, ručit jí půjčku, či prostě bytovou jednotku prodat za vyšší částku, než by byla hodnota ideálního spoluvlastnického podílu na budově.
Důvodů k rozdělení bytového domu v podílovém spoluvlastnictví na jednotky může být mnoho. Ani po rozdělení nemusí být mezi vlastníky ideální spolupráce. Ostatně, již dostatečné zkušenosti mnoha sdružení vlastníků jednotek vypovídají, že dohodnout se na správě není vždy jednoduché. Nicméně ekonomické důvody mohou převážit nad osobními spory, a tak je to pro mnoho spoluvlastníků lepší řešení, než kdyby se soud po neúspěšném jednání rozhodl využít poslední eventualitu: nemovitost prodat a mezi vlastníky rozdělit výtěžek z prodeje.
Zdroj: realitycechy.cz
